To, že ke Skotsku patří whisky asi tak, jako k Valašsku slivovice, ví snad každý. Skutečnost, že Skotsko je také jedna z nejkrásnějších jachtařských destinací Evropy, byla, alespoň pro mě, až do nedávna trochu tajemstvím.
Když jsem se v před pár lety vydal na kurs RYA pod vedením skvělého instruktora Dannyho ve skotském Largsu, pochopil jsem, že krásný jachting se ukrývá také na jiných místech než v notoricky známém Chorvatsku. Tehdy se začala rodit myšlenka propojit výbornou skotskou whisky s jachtingem. A vznikl plán navštívit na plachetnici ostrovy známé kouřovou whisky, dobrým jídlem a úchvatnou přírodou.
Za bránu k západnímu Skotsku je možné považovat město Largs, snadno dostupné z Glasgow nebo Edinburgh vlakem či taxíkem. Largs Yacht Haven byla v roce 2017 vyhlášena jako marina roku a zázemí tomuto ocenění plně odpovídá. Skvěle vybavený jachtařský obchod, vynikající restaurace, benzinka, přístup za každého počasí a přílivu, o zázemí pro jachtaře ani nemluvě.
V pátek v noci se celá posádka naloďuje na loď Jeanneu 42,2 Jon Boy, sice již postarší dámu, ale plně vybavenou do náročných podmínek. Standardem jsou samonafukovací záchranné vesty, ostrůvek pro 8 lidí, světlice, grab bag, naftové topení, prostě vše, co snad nebudeme následujících čtrnáct dní potřebovat.
Firth of Clyde až do Crinan Canal
Vyplouváme z Largsu do zálivu First of Clyde, který leží mezi poloostrovem Kentyre, Mainland a z jihozápadu přiléhajícím Irskem. Oblast je krytá před náporem počasí ze Severního Atlantiku a povětšinu roku je možné užívat příjemného jachtařského počasí. Svěží vítr, přílivové proudy jen v některých místech přesahují 2 knt a nádherná scenérie ostrova Arran, soutěsky okolo ostrova Bute – Kyle of Bute. Fouká mezi 10 až 20 knt a 30 mil do přístavu Tarbert uteče za pár hodin. Počasí je typicky skotské. Během hodiny se vystřídají 3 roční období, pouze sníh chybí. Zvyklí na parna z počátku července nám chvilku trvá, než se tomu rytmu přizpůsobíme, ale po třech dnech to bere člověk jako samozřejmost.
Prvním přístavem na naší cestě je Tarbert. Hlásíme se na VHF, nicméně s ohledem na čas příjezdu okolo 21 hodiny, už nikdo neodpovídá. Místo jsme našli na visitor pier, sprchy a toalety jsou otevřené, cena za přístav se platí do obálky. Tarbert se nachází v zálivu na poloostrově Kentyre jehož dominantou je zřícenina hradu z 13. století s kořeny sahajícími až do 8. století. Jdeme s posádkou na jedno pivko před usnutím a vstřebáváme první dojmy ze Skotska.
Ráno nás čeká necelých 8 NM na začátek Crinan Canal, tak máme čas si trochu projít město a zříceninu hradu. Všude vládne pohoda, než ráno dojde člověk do koupelny, tak si popovídá se všemi jachtaři v přístavu, kteří jsou neobyčejně přátelští a usměvaví. I ten šílený přízvuk zvládáme. Proti mírnému odlivu vyplouváme směrem na sever do města Ardrishaig, kde začíná jeden z nejkrásnějších kanálů, které lze proplavat plachetnicí. Slavný Crinan Canal. Britové se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století rozhodli, že moře poteče do kopce a překonali poloostrov 15 zdymadly s celkovým převýšením přes 20 metrů a 9 mílemi (imperiálními) délky. Vyjma tří zdymadel jsou všechna ovládána ručně posádkou projíždějící lodě. Přátelská obsluha u první komory nám vysvětluje základní pravidla, zaplatíme vstup, který činí 157 GBP za jeden průjezd, a můžeme se vydat stoupat vzhůru. Plavba kanálem je možná jen v době mezi devátou a sedmnáctou hodinou z důvodu nutnosti vyrovnat hladinu. Celý systém je napájen zejména z dešťové vody a přestože stále prší, je nutné provoz regulovat a nechat vodu dotéct. První den plavby kanálem doplouváme do vesnice, spíš osady Cairnbaan, kde nocujeme. Vážeme se na molo, elektřina k dispozici a také základní sociální zařízení. Tyto služby jsou již v ceně, takže ten poplatek není zase tak hrozný. Pár desítek metrů nad kanálem se rozprostírá náhorní plošina, kde na plochých kamenech jsou prehistorické rytiny, s notnou dávkou představivosti nazývané cup and rings – šálek a kruhy. Původ těchto obrazců a jejich význam zůstává zahalen tajemstvím, datují se pravděpodobně do období neolitického osídlení někdy okolo 4. až 3. tisíciletí před Kristem. Déšť nás vyhání z vřesoviště do hospody, místní pivko a báječná večeře pomáhá tvořit další plány.
Ráno vyplouváme okolo deváté hodiny a po dalších třech komorách jsme v nejvyšším bodě kanálu. Posádka na břehu je již pěkně sehraná, připravit komoru trvá jen pár minut. Klikou otevřít stavidla, po vyrovnání hladiny silou jednoho člověka otevřít spodní bránu, zavřít, horní branou napustit komoru, otevřít horní bránu. Kdyby tak smíchovská komora fungovala stejně rychle. Proplétáme se meandry kanálu až k Sea Lock, který je u majáku Crinan, kde nás již čekají Vnitřní Hebridy a opětovně moře.
Vnitřní Hebridy
Z Crinan Canalu vplouváme do Sound of Jura. Fouká příjemný severozápadní vítr, tak můžeme na zadobok směřovat podél Jura Island. Sice se prodíráme proti přílivu, který v některých místech dosahuje 2 uzlů, ale čas nás netlačí a pohodových 30 NM máme do večera za sebou. Dnešní cíl je u kouzelného ostrůvku Gigha Island, západně od poloostrova Kentyre. Cestou nás doprovázejí delfíni a občas jde zahlédnout hlavu tuleně. Na Gigha Island se v zátoce Ardminish Bay vážeme na návštěvnické bóje. Obklopuje nás asi desítka lodí a my se vydáváme na břeh na večeři. Posádka se trochu pere s nafouknutím gumáku, ale po pár desítkách minut už veslujeme k přístavnímu molu. Na ostrově je jediná malá restaurace The Boathouse, uvnitř beznadějně plná, ale v krásném a na místní poměry teplém večeru usedáme na zahrádku. Čerstvé ryby, místní ústřice a neuvěřitelná pohoda nás kolébá až do půlnoci. Pro jachtaře zvyklé na chorvatské výběrčí stojí za zmínku, že dobrovolný poplatek ve výši 10 až 15 GBP se platí do schrány na molu.
Další den ráno vyplouváme brzy, abychom chytli místo v Port Ellen na ostrově Islay. Podél jižních útesů na Gigha Island bereme západní kurs a klidné bezvětrné moře ruší jen šepot motoru. Pár mil před ostrovem se otvírá pohled na tři jižní destilérky, od severu Ardbeg, pak Lagavulin a míli od Port Ellen slavná Laphroaig. Na Islay je celkem deset whisky destillery a všechny jsou typické svou silnou kouřovou příchutí. Ječný slad, základní přísada pro výrobu skotské whisky, se suší studeným kouřem z rašeliny a jeho vůně je nezaměnitelná. Nejméně dvě z nich máme v plánu navštívit a ochutnat tento božský mok. Před vjezdem do přístavu je pás nebezpečně vypadajících skalisek, tak je potřeba dávat dostatečný pozor na cestu vytýčenou laterálními znaky. Port Ellen je malý přístav na jihovýchodním konci ostrova v mělké zátoce. Provoz mariny je zabezpečován charitativní organizací a 20 GBP za noc se platí dobrovolníkům, kteří odpoledne obejdou připluvší lodě. Když je minete, tak poplatek s úsměvem převezmou v malém obchodě s potravinami.
První návštěva patří Laphroaig. Každý, kdo si zakoupí láhev whisky, si může na webových stránkách zaregistrovat členství v klubu Friends of Laphroaig, obdrží 1 čtvereční stopu rašeliniště a každoročně si vybrat nájemné o výši jednoho panáka 8 leté whisky. A když to nestihne doma, je možné se stát členem přímo na místě. Certifikát s přesnými souřadnicemi, národní vlajku a vysoké holiny dostanete přímo na místě, aby bylo možné si svůj kousek Skotska překontrolovat. Skotům věříme, že se o půdu starají dobře, tak děláme malou oázu českých vlaječek hned vedle hlavního vchodu a raději se vydáme na prohlídku. Detailní seznámení se s procesem výroby kouřové whisky včetně ochutnávky na závěr nám krásně provoní celý den vůní rašeliny. Podle paní průvodkyně není potřeba mít obavy, zásob rašeliny na topení je ještě pro sedm generací. Tak snad vydržíme.
Po návštěvě Laphroaig se vydáváme do další destilerky Lagavulin. Tato je sice menší, ale whisky tady umí dělat stejně dobře. Obě palírny jsou na břehu moře, přístup k nim je však kryt pásem skalisek, které sice lze proplout, ale bez detailních místních znalostí to raději nezkoušíme. Cesta do Port Ellen se vine okolo pobřeží. Co pár metrů nás lákají lavičky k zastávce, tak na první z nich otvíráme lahev Lagavulin 8 years limited edition, na každé další se chvilku pokocháme a po třech hodinách máme ty dvě míle za sebou.
Severní Irsko a cesta zpět
Další ráno nás budí nádherné počasí, sluníčko a mírný západní vítr. Od břehů Severního Irska nás dělí 20 NM jižním směrem. Včera byl úplněk, tak je potřeba upravit kurs o směr přílivového proudu ve springu a zejména v západní oblasti Rathlin Island se vyhnout oblastem s přílivovými víry. Na mapách je to značené jako Overfalls, tide rips, races, eddies, česká námořní terminologie pro tyto oblasti asi nemá přesné označení. Místa, kde se vlivem dna a tvaru pobřeží tvoří při skočném přílivu velké vodní víry, zpětné proudy a vlny.
Mezi Islay a Severním Irskem je při pohledu na západ už jen Atlantický oceán a myšlenky napovídají stočit kormidlo západním kurzem a po pár týdnech doplout do Nového světa. Posádka by byla pro, ale zásoby mě však nutí se držet vytyčeného plánu, a tak se pomalu blížíme k West Lighthouse na Rathlin Island. Pár mil před ostrovem zahlídneme osamocenou ploutev plejtváka malého, bohužel jen krátce, ani fotku jsme nestihli udělat. Majestátní maják, který má světlo netradičně u paty věže míjíme v ohlušujícím řevu ptáků, zejména buřňáků, alek a papuchalků. Na útesech pod majákem sídlí jedna z největších kolonií těchto mořských ptáků v Evropě.
Za dnešní přístav volíme malou marinu v Rathlin Bay, kde máme štěstí na poslední místo. Vážeme se bokem k molu a jelikož správce mariny už sedí na pivku, necháme 20 GBP u příjemné paní v obchodě se suvenýry. Hned nás zve na večerní koncert a dozvídáme se všechny zásadní informace o ostrově. V jediném otevřeném baru hned vedle přístavu si dáváme skvělé jídlo s pintou piva za pár liber. Trochu tápeme, jakým jazykem to domorodci mluví, protože jestli skotský přízvuk byl diplomaticky řečeno zvláštní, tak místní dialekt nemá s řečí Williama Shakespeara moc společného.
Podvečerní procházka nás přes pastviny dovedla ke krásnému East Lighthouse, který se tyčí nad útesy a jeskyní, kde se ve 14. století dle pověsti ukrýval skotský král Robert de Bruce, než se vrátil zpět do Skotska, aby vybojoval vítěznou bitvu u Bannockburn. Rathlin Island je významný nejen pro svou strategickou polohu, chrání severní přístup do Irského moře, ale mezi Východním majákem a protilehlým Ballycastle uskutečnil vynálezce Marconi první komerční vysílání svého telegrafu poté, kdy dal na radu českého génia a zkusil to bez drátů. Druhý den ráno jsme se vydali autobusem na West Lighthouse, který jsem den předtím obeplouvali. Z důvodu četných mlh v oblasti je světlo majáku umístěno nikoli na vrcholu, ale u paty mohutné bílé stavby, aby lépe proniklo bílou tmou. Řidič autobusu, který se přihnal z trajektu, slouží také jako průvodce. Škoda jen, že jeho irský přízvuk nám nedovoluje si náležitě vychutnat zaručeně skvělé vtipy. Dopolední výlet k majáku nám pomohl přečkat čas k příhodnému přílivu, protože mezi irskou pevninou a Rathlin Island dosahuje proud ve springu rychlosti až 5 uzlů a tvoří značné víry. Jak je vidět při pohledu na tidal atlas, voda se kolem Rathlin Island točí pěkně dokola a dobu k odplutí je potřeba pečlivě vybírat.
Irsko necháváme za sebou, míjíme třetí, jižní, maják na ostrově a podél kolmých stěn skalisek u Ballycastle míříme na východ k Mull of Kentyre. Vítr postupně sílí a na druhý ref necháváme za sebou irské vody a vracíme se do First of Clyde, do přístavu Campbeltown na jihovýchodě poloostrova Kentyre. Pár mil před přístavem zkoušíme rybářské štěstí a po hodině máme dvacet čerstvých makrel ve kbelíku. Na másle byly výborné. V ústí zálivu Campbeltown je na mohutné skále, kam lze za odlivu i dojet autem, další z krásných skotských majáků. Necháváme jej na levoboku a dle náměrových světel vjíždíme do přístavu. Fouká přímo od mola, tak nám na úzké místo, kde po zakotvení bylo tak půl metru od další jachty z přídě i zádě, pomáhají dva jachtaři z vedlejší lodi. Přímo před vjezdem do přístavu kotví rybářské lodě a z vody vykukují dva tuleni, kteří čekají na svou pravidelnou dávku ryb od místních rybářů. Na nabídku čerstvých hlav z makrel moc nereagují. V přístavu dochází k první ztrátě naší výpravy, když dron, kterému neřekneme jinak než chroust a věrně nás doprovázel celou cestu, se zamotal do sálingů a po chvilce marného zápasu padá do hlubin. Nepomohla mu ani právě připlouvající loď záchranářů od RNLI. Truchlit se vydáváme do klasického pubu, kde svůj žal utápíme v pivu, místní whisky a hře v šipky. S místními se do křížku raději nepouštíme, přece jenom je to jejich národní hospodský sport.
Je pátek a nás čeká posledních 30 NM do domovského přístavu. V kanálu mezi Kintyre a ostrovem Arran příjemně fouká a cesta plná vzpomínek na skotské ostrovy rychle ubíhá. Protáhneme se mezi malým a velkým Cumbrae, kde v roce 1263 kotvila poslední invazní flotila Vikingů, která se bezúspěšně pokusila dobýt britské ostrovy. V Largs dobrat naftu, poslední vyvázání a cesta končí. Pár nákupů ve výborně vybaveném jachtařském obchodě, předání lodě probíhá podáním ruky a sdělením závad a v sobotu ráno se vydáváme z Edinburgh přes Londýn zpět do Prahy.
Co závěrem? Skotsko je úchvatné, a ne nadarmo se považuje za jednu z nejkrásnějších jachtařských oblastí na světě. Přestože se jedná o přílivové vody, tak zejména First of Clyde je z hlediska přílivů velmi přívětivá oblast. Místa, která by nebylo možné proplout za jakéhokoli stavu vody jsou spíše výjimečná a síla proudu až na některé oblasti nepřesahuje 2 uzle, což lze v praxi zanedbat. I když počasí může být ovlivněno tlakovými nížemi ze Severního Atlantiku, tak při bedlivém sledování lze vždy vyhledat kryté oblasti a bezpečný přístav. Skotové říkají, že není špatné počasí, jen špatné oblečení. V průběhu dne se pravidelně vystřídají všechny roční období, byť zima je zde v důsledku vlivu golfského proudu velmi mírná. V červenci jsme měli příjemných 15 až 20 stupňů a když prší, tak to člověk v hospodě přečká. Voda má stabilních 12 až 15 stupňů a místní se v ní pravidelně koupou, což je pro nás nepochopitelné. Teplota moře však vyžaduje dbát při jachtingu na bezpečnost a bez lifejacket se na moře nevyplouvá.
Co překvapí všechny jachtaře zvyklé na středomoří a zejména Chorvatsko, jsou ceny za přístavy. Za 42 stop dlouhou plachetnici jsme málokdy platili více než 30 GBP, obvykle částku mezi 15 až 20 librami. Celkové týdenní náklady na kotvení byly do 100 liber. Proplutí Crinan Canal je sice trochu dražší, ale zase se jedná o neobyčejný zážitek. Nehledě k tomu, že placení bylo mnohdy dobrovolné, když nebyl k dispozici harbourmaster, tak se odpovídající částka hodila v obálce do schránky u toalet. Solidarita a přátelství mezi jachtaři je další kapitola, kterou stojí za to připomenout. Při každém připlutí zcela automaticky posádky okolostojících jachet ochotně chytily lano a podaly pomocnou ruku. Když nebylo s čím pomoci, tak si alespoň rády popovídaly o moři, lodích a zejména o tom, kde se tady berou námořníci ze suchozemské střední Evropy. Kde se vzali nevím, ale rozhodně ne naposledy.